Tam na východě.

Tam na východě rudá zář

krvavé věstí žáry

a Evropa obrací tvář

na děsné ony páry.

Co staletí již dřímalo

jak blesky v mraku černém,

to mocně teď zahřímalo

tam v Stambulu zlověrném.

Duch dějin spěje času vstříc

a k spěchu jej pohání,

by srazil již ten půlměsíc,

jenž slunci vzejít brání:

to slunci blaha, osvěty

a posvátné volnosti,

jež držel mrak ten prokletý

v otrocké podružnosti.

I zdvíhá hlavu otrok Sláv

a hněvem pěst zatíná;

i zdvíhá miliony hlav

a lesy rukou vzpíná.

K němu se družně staví Řek

a sahá ku své zbroji,

by staletý vybouřil vztek

u turkobijném boji.

„Naprej!“ to bouřně hlaholí,

„Naprej!“ to v skalách hřímá,

až světu srdce zabolí

a Turka hrůza jímá.

Jen jeden ještě velký boj,

jen jednu panychidu

a moři musí vrahů voj

skrýt hanbu svou a bídu.

Již na východě rudá zář

krvavé věstí žáry

a celý svět obrací tvář

na děsné ony páry.

Jak bouře vždy se blíž a blíž

s Balkánu dolů řítí –

jen jeden blesk, a v slunci kříž

se nad ním rozesvítí!