Tam u Nagydaje na poli...

Tam u Nagydaje na poli

cigánské srdce zabolí

a při měsíčním světle

uzříte růže zkvetlé.

Tam postavil nás Rákoci;

my stáli z rána do noci,

však lítí nepřátelé

nás porazili cele.

Což, cigáň! Ať ji roztlukou!

My nůž však vzali do rukou

a topili jej v boku

těch, nás kdo hnali v skoku.

Ti zase na nás; tam i tu –

sta růží kvetlo z pažitu –

leč my jsme pevně stáli

a volnost vysekali.

Když klonilo se k půlnoci,

k nám statný přišel Rákoci

a při měsíčním svitě

se rozplakal jak dítě. –

Tam zhubili jsme porobu,

leč sami klesli do hrobu,

krev cedíce svou prostou,

z níž černé růže rostou.

A dnes – ó slavný Rákoci,

nic nejsme víc než otroci;

vrah nohama nás kope...

Byl Mesiáš už, pope?