TAM U NÁS...

Tam u nás v polích podivně se smráká,

že náhle, bůh ví jak, vše flóry ošatí,

jak z prázdnot by let obrovského ptáka,

jenž nedá hlasu, zdál se klesati.

Tam u nás v polích prorvy jsou a jámy,

jež lačně se vším černem nasytí,

v těch nocích jesenních jen úzkost tápá s námi,

jež o milost nám velí prositi.

Tam u nás cesty pozdně cíl svůj tratí,

kdož jimi šli, jaks’ navždy mizejí,

ta tmavá pole nedají nám znáti

ni víru, lásku, ani naději.

Z těch polí pýr a stopy kouřů čiší,

zem’ ztemní necitně, již pluh tu poraní;

bez vůle své jsou místa tato bližší

ne tichostí, však mírou zoufání.