Tam v stínu počkám.

Tam v stínu počkám, kudy denně chodí,

kde cedrů dech a vůně cypřiší

mou touhu skolébá snů do říší,

jíž duše má se jako mořem brodí;

snad v ňadra moje zlatý paprsk hodí

svých úsměvů – a snů sen nejvyšší

v mé nitro skane – stesk můj utiší,

v němž tone ves můj život – troska lodi.

Pak kleknu v pláči v její svaté stopy,

je slíbám vroucně, slza má je skropí,

jak chorý žebrák budu volat za ní:

O Paní má! měj s bídou slitování! –

Snad obrátí se zpět tvář její milá,

snad řekne: „Láska tvá tě uzdravila!“