Tam vysoko...

Tam vysoko, že nebes klenutí

mi blíž se zdálo, než-li země kruh,

pták byla jsem, jenž drobnou perutí

v klid zaletěl, kde mizí světa ruch;

tam vysoko jsem vzpomínala na tě

víc, než-li srdce umí vzpomínat, – – –

a slunce zapadalo v bledém zlatě.

Mha průsvitná přes štíhlých vrchů lad

se nesla tichým, čarokrásným snem,

v dál zasvítila padnouc na západ,

jenž oslnivým záře topasem

hor zlatil temena, pás lesů šerých;

byl klidný večer, nepohnul se list,

stín mizel v žluti jisker tisícerých.

A celý východ – lesklý ametyst –

se fialovou září luzně chvěl,

tam toužila jsem s tebou, drahý, číst,

co žalů máme shrnout s bledých čel!

Hle! Nesmírno se vznáší nad hlavami,

co potká světem nás, je rozmar chvil,

jen láska naše – doputuje s námi.

Byť cesty jiné, stejný máme cíl,

byť žalů pouta, štěstí známe blesk,

já duši tvou, tys moji posvětil,

a kdo můž’ za to, že je nebe lesk

tak mimo svět, v nějž láskou jen se hrouží! –

Tam – nedolétnu drobnou perutí,

tam – ani duše nikdy nedotouží!