TANČI

A ještě tady ta jedna spirála!

Když už ses tolik jich protančit nebála,

nač ještě otálet, nač ještě váhati,

když zmýlená neplatí –?

Oklamat chtěla-li’s, ošálit, otupit,

pak můžeš jít!

Leč pro ta muka a bolesti smutné

já nebýval bit.

Ruce mi vázali, svědomí klidnili,

po hlučných trzích mou dušičku vodili

občánci moji rozmilí.

Vzpomeň! – Ten útěk, kdy spolu jsme prchli!

Ty – růže ve vlasech s úsměvy rána.

Podzemní práce vášnivých chvílí

jak byla požehnána!

Do větrů bouře jsme vyjeli prudce,

koníček zařehtal hola! tak vesele!

Neviděl, netušil, dlouhá jak cesta

v krajině smutně je setmělé...

Neplač, že zahynul. Vím, je ho škoda.

U srdce často zlá bolest hlodá.

Zahynul, zahynul. – Šli jsme pak pešky.

V západě krvácel mrak deštěm těžký.

Uhnutí na pravo, uhnutí na levo –

čtyřicet spirál jsme protančili,

čtyřicet spirál nemělo konce,

tisíckrát spolu jsme zabloudili –

A ještě tady ta jedinká spirála!

Když už ses tolik jich protančit nebála,

nač ještě otálet, nač ještě váhati,

když zmýlená neplatí –?

Tanči! Číš plná je na stole u mne.

Přijď ke mně, štěstí mé nerozumné!

Je tvého hříchu více už třeba

než denního chleba!