TANČÍCÍ FAUN

Ze starého měchu –

silně kozlem pách –

napil se jen v spěchu

starý faunský brach

a již v skoku,

zážeh v oku,

zvířil cesty prach.

Ký běs spal v tom víně,

že mu do žil vjel

jemu, který líně

letním hvozdem šel,

šerem slídil,

jen se pídil,

by se dobře měl.

Nejlépe teď má se,

jak si mohl přát,

v rozježeném vlase

břečťan, v nohou chvat;

takto počal

přes luh, močál

chutě tancovat.

Zaplála v něm radost.

Svět je krásný tak!

Oživla v něm mladost,

že mu vzplanul zrak,

v hrudi mužnost,

v lýtku pružnost,

lehký byl jak pták.

Zpit a rozveselen

výsknul slunci v tvář,

starý Bakch v něm vtělen,

hvozdů samotář;

vzhoup se skokem,

mrštil bokem,

v očích jas a zář!

Skok a k nebi výše

natáh svoji dlaň,

vstříc hvozd jemu dýše,

v mlází tichá laň

jako pěna

udivena

z houštiny zří naň.

Jak on tančí, křepčí,

výská, jásaje,

nymf klín není hebčí

u vln okraje

než to kvítí,

jímž – on cítí –

půda tkána je.

Evoe! zní z lesů,

Evoe! zní z vod,

Evoe! svět v plesu

rozkoše jest svod;

tou ať třese

zvěř se v lese

i ten lidský rod!