Tanec hvězd

Hluboká půlnoc... Sedím sám,

na hvězdy oči upírám...

Blikají... Svítí...

Před čím se chvíti?

Před čím se třásti a čeho se bát?

Mám hvězdy rád!

Nad mými okny den co den

je celý vesmír roztančen...

Jdou hvězdy v kruhu,

kde zřel jsem duhu

podvečer tiše pnouti se a plát –

i tam, kde zřel jsem slunce zapadat...

Již dlouho takto sedám tich...

Noc každá sesterský má smích

a mlčelivá

na mne se dívá – – –

A zatím co tak chvíle jdou,

tajemství bloudí výšinou...

A slyším zvuk a slyším krok

den ode dne a rok co rok...

Zní pod nebesy...

Hlava se svěsí –

a srdci náhle sladce je,

že úsměv ústy zachvěje...

A všechen zapíraný strach,

jenž chodil se mnou bled a nah,

odchází stranou...

Tu hvězdy stanou –

a řeknou s radostí:

„Jsi tříští věčnosti!“

A potom zase jdou a jdou

v širokých kruzích nad hlavou –

bez cíle – spěchu...

Jdou bez oddechu,

a každá noc a každý den

je v jejich tanec zapředen...

Upírám vzhůru zvlhlý zrak...

V mých prsou srdce právě tak

bít neustává...

Hle, jitro vstává...

Zní v lukách potok, větru kvil

se v hloubce lesa zastavil...

Na stromě list se nepohne,

všecko je tiše úsměvné –

a všecko čeká...

Zda se kdo leká?

Zda vzpomene, zda uvěří,

že ještě dnes se zešeří?

Nad mými okny den co den

hvězdami vesmír roztančen...

Blikají... Svítí...

Před čím se chvíti?

Že mdlobou dnů jdu k tichým tmám?

Že v prsou věčnost mám?