TANEC MRTVÝCH

Jak osamělý, pustý sad

spí hřbitov v měsíčném svitu –

Pod kříži, v hrobkách z dávných dnů,

sta mrtvých spolu tlí tu.

A v prostřed, jak pastýř, jenž stád střeží sen,

chrám stojí, v ticho ponořen,

a k starým těm spáčům časem,

promlouvá zvonu hlasem.

Však půlnoci když vzejde tajemný čas,

ta doba zlých mocí a duchů,

tu starý ten hřbitov – tak dávná zní zvěst –

v příšerném oživne ruchu.

Tu rázem vše hroby, jak kolkolem jsou,

dokořán divem se otevrou

a z rakví, jež práchnivějí,

umrlci vstávají k reji.

Tu rytíři, dávno jichž zanikl rod,

s meči a v staré své zbroji,

tu paní jich mrtvé i panen květ,

v pradávném, rozpadlém kroji –

Tu zvetšelý brokát, jenž zlatem tkán,

a mnohý šperk vzácný, jenž z lásky dán,

a s lebek, jež krásou se skvěly,

šlář vlaje ztrouchnivělý –

Tu konšelé v zetlelých kožiších

a v kmentu jich dcerky a paní,

tu členové cechů, města kdys čest,

i chudáci rozedraní –

Tu všichni, jak z dávných vstali by dob,

než, umrlec každý, pán i rob,

a svorně tu staří i mladí,

k nočnímu tanci se řadí –

A hudci, z nichž strakatý klátí se cár,

ze všech sem koutů se hrnou

a rázem to zvukem píšťal zní

a houslí zpuchřelých strunou –

Tu rytíř i měšťan i potulný druh,

muž, žena – v jediný pojí se kruh,

a v příšerné, vířivé změti,

divoce přes hroby letí – –

Tak ve svitu měsíčném mrtvých druž

v divokém reji se smýká

a puchřící struna jak větru zní svist,

a píšťala jak sýc tu hýká –

Však kohoutí zpěv jak ozve se tmou,

tu rázem ti tam mrtví jsou

a ten, jenž jde kolem té doby,

jen mlhu zří nade hroby – –