TANEC NA HORÁCH.

Hle, skály žulové, jež budu lámat’!

Je potřeba tvrdého kamene

ke stavbě osudů, propastných dramat,

jimž vtisknu znaky svého plamene.

V hlubině užaslé mé paže čeká,

ukrytý mrakem, zástup němých hvězd,

by dráhu nesmírnou, jíž věčnost stéká,

mu určila má nelítostná pěst.

Je sláva poledne, půlnoční snění?

Čí ruka tolik světla utrácí

na rosných pastvinách?... A v dáli hřmění!

Ne v daleku: v mé duši burácí!

Rty větru líbají krev na mé tváři.

Jak divá zvěř, vyštvaná z doupěte,

řve bouře přede mnou. A v blesků záři,

mé myšlenky, se k tanci koupete!

Požárem smýváte smrtelnou bázeň,

chytáte v letu jiskry, kanoucí

na hory nejvyšší jak svěží lázeň,

jež omlazuje zemi žasnoucí.

By žití tajemství jste jaly čisty

jak nejvzácnější tělo v náručí

a z křižovatek cest jste vyšly jisty:

ať každá z vás jak zvony zazvučí.

Můj rozkaz žene vás jak píseň síly,

jak otěž, volná dosti k rozběhu

a pevná, z oceli, vás vede k cíli,

k tropickým lesům, nikam, do sněhu,

v hlubiny stvoření, k úskalím moří,

kde loď buď zvítězí, neb ztroskotá.

Na vlnách tančíte, váš věnec hoří,

a zástup planet kol vás kolotá.

Pro rozlet nezkrotný palouky květů

a ostré hroty skalin hledáte,

v prostory padáte, v bludiště světů,

však každým pádem jen se zvedáte!