Taneční.

Hoj, byl to tanec! Po tři měsíce,

slyšíte, bledá paní Smrti,

jsme spolu tančili při divné muzice.

Jen bubny – děla do taktu nám hřměly

a místo píšťal kulky nápěv pěly.

Nás tanečníků sta tisíce bylo,

a vás to, bledá paní, přece neznavilo.

Vpřed krokem jen a nazad úprkem.

Nic nevadí, že mnozí z tanečníků

se náhle skáceli zaliti krví v zem,

dřív než vám za tanec říc’ mohli slova díků.

Vy s ostatními dále jste se hnala

a ironicky, tiše jste se smála:

Trala, trala, trala.

Hoj, byl to tanec ty tři měsíce!

Však já vám stačil, bledá paní!

Mne závrať nejala při divé muzice,

a když jste se tak ironicky smála,

mé rety tiše pěly: trala, trala.

Byste mě našla v tanečníků roji,

vy pečeť krvavou jste vtiskla na šíj moji

a popel hodila jste v černý vlas.

I nervy jste mi hodně pocuchala

a nohy jste mi podrazila v ráz.

Vždyť ne já vás, leč vy mne jste se bála.

Já padl jsem, vy dále jste se hnala

a ironicky, tiše jste se smála:

Trala, trala, trala.

Dál tanec víří, mně však nehrají.

Z kola jsem vyšel živ, má paní!

Leč vy se smějete mi přece potají.

Dál děla v taktu hřmí, dál kulky znějí

a vy dál letíte v tom divém reji.

Řad u nohou vám leží tanečníků,

vy kadril krvavý tančíte po kvapíku.

Až zmlkne hudba ta, vy pokoj nedáte,

vy sousedskou si potom dáte hrát.

Váš ironický smích nic nezmate

a vím, že na mne zase dojde řad.

Svou pečeť poznáte – a pak, má paní,

já půjdu s vámi, věřte, bez váhání.

Trala, trala, trala.