Taneční pořádek mé lásky.

Hudby zvuk zní skvělou síní,

české srdce zahřívá,

a v tom srdci blažená se

úpominka ozývá:

ozývej se, ozývej,

jako píseň k dívkám spěj.

„Prosím slečno o taneček!“

„„díky, nejsem zadaná““

a že v očku jejím stála

blahost jakás tajená,

polo ved’ jsem, polo nes’

dívku tu na polonais.

Zněla polka; v polou těla

rámě jsem jí ovinul,

půl že očkem na mne zřela,

vrh’ jsem na ni také půl,

tu však volky nevolky

srdce vsel jsem u polky.

Co však zlý duch nechtěl míti,

cizého cos zahrál kůr:

dívce mé se kdosi klonil

řka, že tančí a la cour;

kliď se s kurou, jdi mi s ní:

toť mně strašák moderní!

Byl jsem zmaten, byl jsem smuten,

dívka že mne podvedla;

tu však ona švitořivě

vedle mne si usedla;

tu jsem s slastí nebeskou

seděl s ní svou sousedskou.

Jak jsem vesel se sousedkou

při čtveračce*) čtveračil,

jak jsem hrdě k své se dívce

konečně i přitočil,

když mne s tváří sklopenou

vyzvala na volenou!

Taková však volená se

do hrobu až tančívá:

vždyť jsme svoji, naše láska

nám co hudba zavznívá.

Zavznívej jen, zavznívej,

a můj pozdrav dívkám vzdej!