Taneční zábava z doby pozdní renaissance.

Sály s gobeliny hoří

v světla moři;

třicet tlustých voskovic

v mramor vbito do podlahy

čeká, juž se zjeví záhy,

na sbor nahý

tanečníků, tanečnic.

Fanfara zní chodbou. V stínu

baldachynu

vladař v trůní křeslo sed’,

paví vějíř z každé strany...

Mračen, znaven, utýraný,

zadumaný,

jeho syn dlaň v pokyn zved’.

Ticho... Znik’ šum blízko dveří.

Na zdích šeří

kol se vážné postavy.

Mnohý kondotier s tváří,

v níž se krutost a lest sváří;

v svic těch září

kyn to vážný, káravý.

Zvučná rána do cymbálu!

Již do sálu

sbor třiceti junů vpad’.

Každý athlet holobradý,

jak bůh révy, Bacchus mladý,

stojí tady

v plném rozpuku svých vnad.

Nyní flétny povzdech nyvý,

tklivý, snivý...

třicet dívek jde jim v sled,

plných ňader, útlých boků,

plamen divé vášně v oku,

v kroku, skoku

s mladíky se daly v let.

Mezi svíce na podlaze

v rovnováze

svítí klubko nahých těl,

tu se splítá, tam se kmitá,

v dálku lítá a se chytá,

honba hbitá!

líček nach a ňader běl!

Tu se dvojí, tam se pojí

v divém roji

družce druh se vyhýbá,

tu se sklání v usmívání,

dvoří se a v proplítání

znenadání

družku druh tam zulíbá.

Jeden vír do údů nahých,

zraků vlahých,

touhy, vzdoru, vášně směs.

Cymbál jásá, flétna kvílí,

tanec řadami svic pílí,

výská, šílí...

Satanský to věru ples!

Jedna směs teď kouzla plná!

Ňader vlna,

boků ovál, údů spleť...

K synu otec v cinků třesku

s okem zhaslým v mrtvém blesku

v divém stesku

šeptá, hledě v tuto změť:

„Kam jen kolem oko šinu,

milý synu,

kostlivců zřím tanec jen;

ne, to nejsou hoši, děvy,

příšerné zřím hrobů zjevy

a duch neví,

co je skutečnost, co sen!

Rci mi, zda to vidíš taky?“

Zmdlené zraky

líně ku tanci syn zved’:

„Ano, ňader nad poupaty

vidím lebky jen a hnáty,

vášně vzňatý

jimž blesk v důlky oční sed’.

Oběti mé a též tvoje

jsou ty roje

tančících zde nahých těl;

předchůdců tvých dumná řada

v hrobů děs a stíny vzpřádá

těla mladá,

jak ty – zřím jen hnátů běl.

Za každým se párem křiví

Smrt a civí,

otče, oba známe ji;

za páry se všade šine,

kde se tělo k tělu vine,

a nám kyne

v nahých vnad těch peřeji.

Však juž nestrpím to déle!“

Skočil směle,

kopnul v řadu voskovic.

Křik a zmatek! Záře žhavá,

požár, orel rudý, vstává,

křídly mává

v klubko nahých tanečnic.

Všecko prchá... trouby ječí...

V divé křeči

nahá těla, v ohni sál...

Vladař, zmatek co kol hřímal,

jilec meče svého třímal,

jak by dřímal,

do vousů se tiše smál.