TANEČNICE.

V ramp světle sálavém plá stříbrem šat tvůj bílý,

jsi skvostná, nádherná, když kráčíš v trojstupech

se sborem družek svých, jež v tanci prohýřily

své mládí, svoji cnost, svou krásu i svůj dech.

Tvé tělo schvácené za zvuku píšťal, bubnů

se lomí, proplítá a svíjí jako zmij,

přes rozpuštěný vlas, s nímž teplý dech hrá dubnu,

spad závoj stydlivý ti na labutí šíj.

Tak donu Juanu sbor tanečnic plál nocí,

kdy vášní přesycen se nudou potácel

a peklo svědomí chtě v shnilém srdci zmoci,

víc jisker v poháru si přál a píti dél.

Já raděj bych tě zřel jak tanečnici řeckou,

jíž z řízy nachové se řítil bílý prs,

přes dýky metat se s tou důvěrností dětskou,

s níž zvedá nad bahno se lilijový trs.

Na písku orchéstry, kam růže rozházeli,

se nahá vznášela nad smrtí s úsměvem,

jí páteř vlnila se měkce v pohyb smělý,

zrak polootevřen se třásl sladkým snem.

S rozkoší barbara já na to bych se díval,

v ráz kdybys upadla na ostří meče zpět;

do otevřených ran by zlatý vlas tvůj splýval,

a ty bys umřela jak podkosený květ.