TANEČNICE

Máť s dcerou předou při svíci,

přeslice hbitě se točí –

Tu matka kolo zastaví

a dí, slzu stírajíc s očí:

„Bože, rok sotva, co otec tu dlel,

vesele s námi rozprávěl,

dnes, žel, již v zemi hnije!“

A zas chýlí hlavu a na přádlo

za slzou slza splývá –

V té slyš, to z krčmy z povzdálí

šum hudby pozaznívá!

To strun je zvuk a hlahol trub,

jež zachví každým, kdo není dub,

a krev mu proudí v těle.

Tu jiskrou žehne dívčin zrak,

červánkem líčko vzplá bledé,

srdce jak ptáče v ní poskočí,

vzdech zdržet nedovede.

A nohy, jak kouzlo když zachvátí,

ustanou kolovrat šlapati,

a v tanečním kroku jen hrají.

– „Och, máti má, tak drahný čas,

co doma se v samotě trudím!

Však běda, vzdechy, ni slzami

otce již neprobudím!

Hrob temný je, však jasný svět,

a mnohý má tak pro mě květ,

a život můj dosud je májem!

– Och, slyšte máti, jak hudba zní,

že krev v žilách klokotá varem!

Což sama mladá jste nebyla

a růží jste nekvetla jarem?

Nezhas-li ve vás všechen cit,

mně přejte jen chvíli se veselit,

Ó, máti, jen taneček jeden!“ –

– „Zadrž již, zadrž, bezbožná,

čas smutku buď tobě svatý!

Tré ještě pátků vytrvej

a černé pak odložíš šaty!

Rok truchlit posvátný je zvyk,

by klidu došel nebožtík,

Ó, věčné přej mu spásy!“ –

Co panně slova matčina!

Dým, jenž se větrem tratí.

Jde potají a z domu pospíchá,

kde nad krčmou chvojka se klátí.

Tam veselá hudba a plno je svěc,

a mnohé tu děvče a mládenec

pospolu v tanci se točí.

Marně však panna se usmívá,

zrak marně kol otáčí žhavý –

hoch žádný, co jich dokola,

se pro ni nezastaví.

Jak smuteční zří šat a šlář,

hned každý ji míjí a odvrací tvář,

jak strašidlem by byla.

Tu hněvem i lítostí vzkypí jí hruď,

zle hochů ji zhrdání kruší.

Och, za tanec, za tanec jediný

dala by třeba i duši!

Svou duši a s ní život svůj,

jen tančit, tančit, stůj co stůj,

mít druha, buď to kdo buď!

Sotvaže domyslí, kde se tu vzal

náhle ten myslivec švarný,

na čapce pírko havraní,

a zrak tak ohnivě žárný? –

A před hudci dukátem zazvoní

a pěkně se panně ukloní,

a rázem již oba jsou v kole –

I zvučí trouby a píšťaly

a skřipky tak bláznivě znějí

a s hříšnou pannou cizí host

v divokém zmítá se reji.

A tančí, víří, skok a spěch,

že panně v hrdle vázne dech

a hlava jde v závrati kolem –

Tu náhle, k zemi jak schýlí svůj hled,

se zachví a úděsem zbledne –

běda, na noze druhově

koňské kopyto shlédne!

I marně chce prchnout, z úst dere se vzlyk –

jak v kleštích svírá ji tanečník

a divokým chechtá se smíchem.

A na půl živa víří dál

v obětí hrozného druha,

až poslední zvuk vydá píšťala

a poslední struna se trhá –

V tom blesk vzplá s hromu rachotem –

Druh zlý, jak propad by se v zem,

a panna mrtva klesá.