TANEČNICE

Oh stráně tesklivé, když v zmlkající písni

pastýřů blouznivých uvadá půvab dne,

ve vašich houštinách, jež jeseň nachem třísní,

má vášeň skrývaná své kouzlo vyhlédne.

V purpuře západu vám vstříc vycházím nahá,

v hladinách večerních se teskně zhlížejíc...

noc vítám ponurou, jež temná je a vlahá,

by ve tmách, zrosena, tvář moje plála víc.

A tiše, bázlivě, jak tulačka se plížím,

úzkostně skrývajíc svůj tichý, cudný hřích;

jen květy vidí mne a ve vodách se zhlížím,

v měsíci zrcadlím, hořícím v oblacích.

Zvuk písní slyším teď, jež starý Pan snad zpívá,

zakletý v srdci hor, snad skrytý v zahradách;

znám jeho píšťalu, jak žhavá je i nyvá,

však ani z vášně té dnes nemám strach.

A tančíc v zeleni já vzdychám okouzlena

nad vlnou ňader svých, jich bělí svítící;

ve vlasů pramenech jak v zlatu zahalená

jsem socha antická v mramoru jiskřící.

Své srdce slyším bít. Vášnivý hovor jeho

jak hudba tichnoucí mé smysly prudce mámí –

a závoj poslední strhuji s těla svého,

měsíci vzdávám se, líbána květinami.