Tanečnice.

Když Sisymbrion tančí, což se děje

při zvuku fletny od večera k ránu,

tu vzduchem vůně z kosených luk chvěje

a vůně jetele a majoranu.

Když tančí Pyrallis, tu jen se kmitá,

nad hlavou točí svoje ruce bílé,

ty řek’ bys, bájný pták to kolem lítá,

svá křídla sněžná zvedaje a chýle.

Víš, Parena, jež pouze tančí nahá,

proč sluje zářící? – Déšť jisker srší

jí z bílých ňader, a kam oko sahá,

jí z roztažených rukou růže prší.

A Taluza je podobna v své kráse

jen květině, jež na svém útlém stonku

při větru políbeních zachvívá se.

Ó zvuky fletny, bubínků a zvonků!

A Sigea jak hne se v hbitém tanci,

tož každý chápe, její vděk a něha

že úskalí jsou srdcím, která, psanci,

kol bloudí a jež vichr vášně šlehá.

Sinope v tanci sama flétnu píská,

to hudba s poesií letí kolem,

pták vyhlédne tím zmaten ze křoviska

a země sama chví se tajným bolem.

Synois vážně uklání se v reji;

ten harmonický, klidný je a čistý,

a prsy její tunikou se stkvějí

jak za křišťálem liliové listy.

Kde Pagis tančí, – utec, satyr v sítí

sám zastře oči v noci jako ve dne,

do její vlasů každý květ se chytí,

do její dlaně každé ptáče sedne.

Však neřeknu, čím vábí Nikostrate.

Kdo miloval ji, ví to; vždycky v duši

mu budou tkvěti její vlásky zlaté,

v prstencích vinoucí se kolem uší.

A přizná, láska, chléb ten idealný,

jíž bozi, lidé, světy jsou a žijí,

je sama tancem, k němuž vesmír valný

jen nekonečnou skládá melodii...