Tannhäuser.

Zabloudil jednou v horu Venušinu;

toť celý hřích; jak málo je to v žití!

Čím všecko proti vášně vlnobití,

jež prožil jednou na bohyně klínu?

Co pozděj pykal, žluči co a blínu,

co resignace, která nenasytí,

co vlastních slzí mohl v bolu píti,

tak celý dlouhý život kráčel v stínu.

U Eližběty mar to cítil znovu:

Ta rozkoš byla celá otrávená,

pro pláč se sotva dostati moh’ k slovu.

A Venuše jak světice – vždy žena!

Ta ctností a ta hříchem nás vždy svádí,

a kdo je vinen posléz? – Pouze Mládí.