Tasso.

Ó starých pěvců naivnosti sladká,

čím bez tebe je píseň básníkova?

Lad naučený, zaprášená slova,

ty jediná jsi pravé slávy matka.

Co dnes nám děj, pohádky plná látka?

Kus feerie prázdné! Doba nová

jde lhostejně dál, mluva křišťálová

jí nepohne, ni zvučná slova hladká.

Můj Tasso! První obět vzdělanosti

byls mezi pěvci; tys nezšílil láskou,

však bojem o to, co je pravé, krásné.

A v posled z písně, která perly hostí,

jsi vyrval vše a spokojil se s maskou.

Tak velké slunce v pusté pláni hasne.