(TASSO.)

Chrám prázdný byl, a stíny se již tměly,

když mramorový náhrobek jsem zřel,

kde celý muž, jenž bojoval a pěl,

je skryt a schován pod Karrarskou bělí.

Žel, celu klášterní že uzavřeli,

stan poslední, kde čekal jsi a bděl,

když doubec tvůj se v nočním větru chvěl,

a hvězdy po nebi se rozletěly.

Ty’s básník byl a byl jsi rytíř pravý,

že láskou trpěl jsi a kouzlem zpěvu

po dávných stopách svatých bojů chodil,

Bůh sám od zrní odvál planou plévu,

vzal trpký osten vědomí z tvé hlavy

a ještě za živa tě osvobodil.