TATÍČKU MŮJ, MAMIČKO MOJE...
Tatíčku můj, mamičko moje,
tak srdce mé dnes touží za vámi,
daleko, daleko městské za brány,
daleko, přes řeky a kolik niv,
daleko až tam do lesů, do lesů,
kde to v nich dumavě hučí a kvílí...
V dřevěném bídném domku mezi lesy,
kde se z mechu a z hor mlhy věsí,
Blanice teče kde zadumčivá smutná,
tam jste mi, tam jste duše mé dnes...
Vaše tu dítě sám a sám,
tak často si vzpomínám
na vás, drahé dvě hlavičky,
co jste tak jako dvě makovičky,
třesoucí se už v podzimkovém vichru...
Mezi lesy v baráčku chudém, drahý táta můj
šedivou hlavu už sklání...
a na políčku svém, s potahem, s kravkami, denně –
a zná bídu jen, a sní, stále, že přijde požehnání,
a bude jej čekat v té velké důvěře až do hrobu...
Ah, to je velké básnické odevzdání,
jaké on ve starém srdci ještě má!
Ah táta můj, nic jiného než básník ani –
neb trpí klidně tak, a jenom v usmívání,
všecko dává, všecko přijímá –
jak bere a dává mu samotná příroda –
s níž on už tak je jedno zcela...
krev jeho, země krev, jak jeho je v zemi,
a k ní v touze on a s nadějemi
a on ví, že z ní vstal a že v ní se vrátí,
že jí dá tělo své, duši, lesy co vdychnou...
A z rána je v poli již, a do soumraku,
to jediné políčko v jeho srdci jen, a jeho zraku
jej přehlédá, s ním cítí, s tím políčkem žije...
To políčko, z hradeckého kostelíka v něž varhany zní,
a kde on slýchá z kostela chorálů zpěv
a zvonků teskné hraní –
v nějž lesy přizvukují a hučí a kvílí...
až zastavuje se, a poslouchá v práci...
A staří ptáci mají málo písní,
ty se jen v mladých srdcích tísní,
než zavane v ně studena chlad –
a po mladosti utrpení jim astry zkvetou!...
A tatínek můj už nezpívá, že nežije píseň,
že žije veliké sloky poslední němé básně –
že se šedivou hlavou odevzdal se žití větrům, krásně...
Maminka říká z modlib si ještě, tatínek zří jen do oblak,
chtěl už by s nimi také plouti,
za nimi se v modro duši pozvednouti,
a přes ten svět jíti do ráje...
Ku kostelíku se šindelovou stříškou se dívá,
již jako pampelišky chmýří vítr rve,
kol něhož ta bílá zídka, hřbitovní zídka...
Ah v hřbitov, tam – pod zelené chvojí –
to je cesta do ráje...!
Do ráje půjde otec, do ráje matka má,
neb utrpení výškou až setkali se s hvězdama,
neb ku konci chýlí se pohádka jejich
a utišení a vyrovnání stojí ve dveřejích –
a ráj to je pokoj a mír,
a ten dá zem, jenom zem –
duše když se z těla vznese nad lesem,
když umlkne její všecka báseň
když už ne ani němých slok...!
Dvě srdce čekají, dvě duše touží návratu,
otec můj šedivý, šedivá matka má,
dočkají, – ale dětmi nad náma,
starý se skácí to strom,
co nás zasil –
že my pak každý sám v žití tom
staneme bez něho, sám a sám...
Sám a sám, dnes to vzpomínám –
tatíčku, mamičko, vás to vzpomínám –
starý živote, stará písni,
starý živote, jež nám dal jsi nový –
stará písni, z niž mi zpíváme nové –
neb stejně jste jako my krvi a srdcem žili...
Smutný a velký je v pádu strom,
který léta žil a umírá teď,
a je veliký smutek a hrůza v tom –
a přece on se to jen vrací, zkad vstal...
Je to jen pravda, je to jen příroda –
a přece tu želí láska, ah láska!
neb láska je krása a bez ní by nebyla krása –
a to mají lesy lásku, má země lásku a má člověk lásku...
A já mám velikou, velikou lásku,
za vámi tam, jak jsem tu sám –
jak bez vás jednou zbudu sám,
tatíčku můj, mamičko má
v baráčku mezi lesy daleko tam,
jalovčí při zemi nízké s vřesem kde po skále –
staré jedle zadumané po větru žijí kde oddaně –
v nichž to než umrou stále hučí a kvílí...
v nichž jako by zrovna lkající duše byly –
když jeseň jde smutná, smutná...