Tatíčku, táto, jak jsem ti podobna!

Tatíčku, táto, jak jsem ti podobna!

Tys také nemiloval města, nádherné domy

a lidi v nich,

jen zelené louky a kvetoucí stromy,

ticho v alejích

a v sobě.

I teď, když už nejsi zde, blíž mám k tobě

než k lidem ostatním.

U nich jen hádám na jejich život a činy,

však u tebe vím,

tatíčku, táto!

Kdybys tu byl,

rozběhli bychom se spolu

kvetoucí loukou tou

za vodou.

Květů bychom netrhali,

jen se jich dotýkali

jak křehkých srdcí.

Příliš živě jsi cítil a viděl za živa,

než aby víra tvá pravdivá

mohla být pochována.

I teď, když tudy jdu sama,

kudy se mnou jsi chodil,

cítím, že na kráse, jež kolem je stlána,

i ty máš svůj podíl.