TATÍKU ŽIŽKOVI. (I.)

Jak Mojžíš Čechů, Žižko náš,

jsi lid svůj rozplamenil,

by zákon boží sebe dráž

si vykoupil a cenil.

By za svobodu, za lidské

své povstal důstojenství,

se zbavil hanby egyptské

a vyšel z porobenství.

By za posvátnou přípověď

dnů volnějších a jasných

dal staré bydlo za oběť

i s vnadou hrnců masných.

A k moři, v nočním svitu hvězd,

lid vedl’s přetajemně

i děl’s, že za tím mořem jest

proň zaslíbená země.

Ty kynul’s vodám bouřlivým,

ty rozstouply se stranou,

i kráčel’s mužně s lidem svým

tou cestou neslýchanou.

A když pak jitro vyslalo

z chmur nočních svity prvé,

to moře rudě sálalo,

vy šli jste mořem krve!

Vám Egypťané v zápětí

se řítili tam směle

v hon za uniklou obětí,

sám Farao v jich čele.

V tom rudém moři hlubokém,

jež čnělo jak dvě stěny,

tvé zástupy krok za krokem

vrah stíhal rozkacený.

Dál, dále, divné síly pln

jsi razil průlom stezky

a vyvedl jsi z rudých vln

svůj lid – ves národ český.

Zda vidíš z moře hrnout se

svých Čechů miliony?

Jen zapomnělo zamknout se

a spolknout faraony.