TATÍKU ŽIŽKOVI. (II.)

Jak Herkul, Žižko, bojoval’s,

když svět chtěl naší zhoubě!

Ty jádro Čechů zachoval’s;

proč? že prý k naší chloubě!

Tak si to díme, titěrní,

a věříme to maně,

čím hůř svým dějům nevěrní,

tím ješitnější na ně.

Nám zdá se, že’s se proto bil

a nedal Čechy ubit,

bys marnost naši zvelebil

a dal nám čím se chlubit.

Nám zdá se, že jsme proto jen

své velké děje měli,

by leskem jejich vystrojen

se skvěl vnuk ošumělý.

Vždyť bez toho je na odiv

jen nosí pro parádu,

kdo nemá „více” jaktě živ:

ni erbu ani řádu.