TATÍKU ŽIŽKOVI. (III.)

Tvé činy, Žižko nezlomný,

ty slavný slepý reku,

jsou památné, jest ohromný

tvůj odkaz řadě věků.

Tvé jméno slavně hlaholí

z úst kmetu jako dítku –

a přec, ač mě to zabolí,

přec pro tebe mám výtku.

Ach výtku zlou, však patřičnou,

a nic jí nezlahodí:

že se slepotou dědičnou

nám vůdcové se rodí.

Ba vlčí mlhy trampota

se rozplazila v národ:

my věříme, že slepota

jest velikosti zárod.

Ach, slavný slepče! myslíme,

že duch tvůj k nám se vrací,

když vůdci, jímž se svěříme,

jsou aspoň krátkozrací.

Nám zdá se zdařen po tobě,

kdo slep jest okem jedním,

však oslepne-li na obě,

tož poklekáme před ním.

A kdo je slep, až klopýtá,

slep jako slepá myška,

aj, toho jásot přivítá:

Hle vůdce, nový Žižka!

Ba od těch dob, co v hrobě spíš,

jsme řadu nepřehlednou

těch slepých vůdců měli již,

však Žižku – ani jednou.