TATÍKU ŽIŽKOVI. (IV.)

Zrak v dávný čas když upínám,

zřím obraz velkolepý.

Kdys přemohutný proti nám

vstal obr – Osud slepý.

Byl mezi světa národy

náš český hlouček malý,

však obrovými návody

se spousty na nás hnaly.

Že jasně zřel a vroucně chtěl

náš národ světlo s výše,

tož slepý Osud hněvem vřel,

ten tyran z temna říše.

Jak hrozné božstvo z podsvětí

vzpjal zbraň svou nedotečnou,

kříž v ruce, na rtu prokletí

a v očích noc měl věčnou.

Šel s půlí světa, příšeren,

svou silou neskonalý,

a zem i nebe veškeren

svůj majestát mu dali.

K nám všemocný spěl velikán

a moře vojů za ním;

jak hlouček, spoustou obmykán,

by odolal jich zbraním?

Kol skřehotali havrani

a vyli lační chrti;

ach, český hlouček ve zbrani –

ten zdál se lupem smrti.

Však hle, již obru slepci vstříc

stál druhý obr slepý:

Jan Žižka bil zlý Osud v líc –

a vojska bily cepy.

Tím obrovitým zápolem

dvou slepých velikánů

hřměl do Evropy kolkolem

den soudný z českých lánů.

Až obr obra porazil,

lví srdce Osud zhnětlo,

Čech slepý nad tmou zvítězil –

a zvítězilo světlo!

Toť Žižkův čin. K těm dějinám

se srdce žárně vznáší.

Dnes nový útok proti nám

zas cizí spousty páší.

Co kyne nám, když znova dnes

nás obr Osud svírá

a slepota jak zhoubný děs

zrak Čechů obestírá?

Kéž cítíme, že český rod

se též jak obr zvedá,

že sklátit ve zmar, do temnot

zlým Osudem se nedá!

S ním že se silní, nezdolní,

kdo s koho potýkáme,

až naše strasť se uvolní,

až útisk náš se zláme!

Slep jest-li Čech, ať slep je tak

jak Žižka, vítěz český!

Plaň vůle výš než orlí zrak –

a činy budou blesky!