Tatínkův poklad.

Až do večera od božího rána

je prací pilnou stále zaměstnána

v otcově krámu, hlavním na předměstí.

Jak ruměn sluší hebkým jejím lícím,

když nalévá tam vína kupujícím!

Zjev její vždycky přináší mně štěstí!

Leč vnady ještě přidává jí k ctnostem,

že s každým také, zvláště mladým hostem

se bavit umí laškovnými slovy!

Dost někdy strachu doma za to zkusí,

když mamince se zpovídat pak musí –

– neb sestra její všecko na ni poví!

Tu pravidelně zjeví pak se v krámě

vždy tatík sám, jenž příliš dobře zná mě,

a v mžik je konec zábavy i žertu!

A chuďas já pak touhy trýzněn mukou

smím víno brát jen z vlastních jeho rukou

a ne už hezké dceři jeho se rtů...

On, starý Argus, žárliv hned ji střeží,

jak vstoupím k nim, – však uchrání ji stěží,

nechť sebe více přede mnou ji hlídá!

Vždyť s visitkou už lístek chovám od ní

a víc a víc se líbí mi den po dni:

– je blondýnka a jmenuje se Ida!