Tatra-Füred.

Dne vzpomínám si Tater ve Füredu. –

jenž do zátiší hor mě vyvábil,

obrazy ducha sytil nových vzhledů.

Pod velikány s čely věčných ledů

luzný se údol zraku objevil.

Malebné město z větví kmitá vil,

soch, fontan, stezek – – v stinných jedlí středu.

Cigánských houslí víří melodie

a krásu, kouzlo – kam jen zbloudí hled,

plnými doušky srdce, duše pije.

„Zde dávný Eden, kde nic nezabolí!“

já děl, však běda! ohlednuv se zpět,

posetý kříži vidím – hřbitov v poli.