Tatrám.

Nechť honců Arpadových vnuk

svou patu v leb vám ryje,

nechť vašim synům jarmo muk

na měkké vkládá šije,

nechť sladkou řeč jim ze rtů rve

a vraždí naše bratry:

přec naše jste,

vždy naše jste,

jste naše jen, ó Tatry!

Ty čisté záře Mořských ok,

ten Kriváň nebetyčný,

ten bystrý Váhu, Nitry tok,

ten lid tak dobrý, sličný,

těch bájí starých krásná zvěst,

těch písní sladké vděky:

vše naše jest,

vše naše jest,

jest naše věků věky.

Nechť, synu Tater, dějů proud

nás mutnou vlnou dvojí,

nic neroztrhá tisíc pout,

jež od věků nás pojí,

jsme národ jeden, jedna řeč,

táž větev slávské lípy,

ni chytrá leč,

ni krutý meč

nás ve dvé nerozštípí.

A kdyby v různo větev tu

chtěl bratr vlastní rváti,

hned první hlahol jeho rtu

zlý blud a rozkol zvrátí –

řeč jedna zní ve sváru hluk

a jasným zvonem hlásá:

Týž retů zvuk,

týž srdce tluk

vás věčným svazkem pásá.

Nad Tatrou křídla rozpjal nám

duch věští orlím vzletem,

jenž stavěl svorné lásky chrám

všem velké Slávy dětem.

Nuž za ním předně my a vy,

jenž od boha jsme svoji:

syn Vltavy

i Moravy

i Váhu v jednom voji!

Těm klínům vzrůstat nedejme,

jež násilně nás dělí,

a svornou myslí hledejme,

co svíže nás a scelí.

Vděk hojný přijme český luh

od sladké Tater víly,

váš měkký duch

zas v boje ruch

zde najde křepké síly.

Nuž, páže k páži, k boku bok,

ať zví to šírá země,

že bratři jsme, že shledá sok

v nás jedno svorné plémě.

Ó, věřte, lepší vzejde čas

pro českoslávské bratry,

až zahřmí zas

vše v jeden hlas

od Šumavy až v Tatry!