Tatránská idylka.

Hle, trochu vína – jen tak pro zahřátí –

Ti zasíláme k svátečnímu hodu!

Dost možná však, že cestou sílu ztratí

a promění se ve mdlou, sladkou vodu.

Po celých Čechách – nelze nám to tajit –

sladkého hroznu nemohli jsme najít,

co rodí půda ta – krom jetele –

jest všechno hořké, trpké, kyselé;

jen beránkům a jiným rohatým

kraj náš se zdá být dosti bohatým

na sladkou šťávu: šťastné idylly

z hor českých se již dávno ztratily.

Do Tater až, kde ještě lid si zpívá

nad skvostným svojím rájem skalnatým,

zalétla tedy perem křídlatým

malíře ruka, sladkých hroznů chtivá

a přinesla tu kořisť, která visí

na první stránce podobiznou svojí,

a ruka má z ní veršovnými lisy

po kapkách šťávu vytlačit se strojí...

Šel chudý drotar smutně v šírý svět.

Ničeho neměl, jen za huňkou květ,

jejž utrhl si z oné zahrádky,

kol které vždy tak luzné pohádky

ho přepadly, že mladé, bujné čelo

se v objetí jich rozskočiti chtělo.

Když na poslední vršině již stál

a před očima odemkla se dál

nového kraje a on pohléd’ zpět

na ten svůj rodný, podtatránský svět,

tíž na prsa a tíž mu na nohy

pojednou padla – dle nemoh’ ubohý...

„Kdyby to věděla Zořička smavá,

že jsem si přivlastnil jejího práva

a že jsem nejlepší pomněnky kradem

utrh’ si na jejím záhoně mladém –

co by as řekla?

Kdyby to věděla Zořička sladká,

že mi za celý svět jejich jest chatka,

ta její očka a ty její vlasy

že jsou mi za všecky pozemské krásy –

co by as řekla?

Kdyby to věděla Zorička zlatá,

že můj krok proto jen v cizinu chvátá,

abych si nastřádal malounké věno

a směl ji volati: Zořičko! ženo! –

Jak by se lekla?“

Pak vzmužil se zas, přestoup’ rodný práh

a chodil božím světem jako v snách –

Co daleký byl rodné vesnice,

dny nepočítal ani měsíce

a nepočítal bláto, déšť a vánice,

kolikrát kdy ho cestou přepadly;

jen červánky když večer vychladly,

počítal co den pilně na lůžku,

v němž skládala se huňka v podušku,

groš za grošíkem v sáčku chatrném

jak růžencové zrno za zrnem:

vždyť každé zrnko, co mu přibylo,

o jednu míli štěstí sblížilo!..

Tak bloudil světem bůh ví kolik let,

až sáček se mu v tučný měchýř zveď’,

že se až silná huňka bezmála

pod jeho tíží zvolna trhala...

Což letěl domů! Jenom chvilkami

byl náhle schvácen jako mdlobami

a v očích hřálo cosi jako pláč –

„Což ved’-li ji už jiný na sobáš? –

Ej uvidíme!“ – A zas dal se v let,

až spatřil ten svůj podtatránský svět...

„Kdyby to věděla Zořička sladká,

že mi za celý svět jejich jest chatka,

ta její očka a ty její vlasy

že jsou mi za všecky pozemské krásy –

co by as řekla?

Kdyby to věděla, Zořička zlatá,

že můj krok proto jen k domovu chvátá,

abych jí nabídl bohaté věno

a směl ji volati: Zořičko! ženo!

Jak by se lekla?“

V tom zašustila tráva. Drotar v mžik

za sebe hléd’ a v oči blesk mu vnik’,

jak by to slunce, právě zapadlé,

zas před oči mu vstouplo omladlé. –

Toť Zořička: tak světlá, spanilá!

Leknutím všechny květy pustila,

co v klíně měla jich a plachý pták

letěla skrýt se – ale kam? a jak?

Však vrátila se zas. Kdo odolá,

když láska tklivým hlasem zavolá

nás po jméně? A bledá Zořička

před drotarem se chvěla celičká!

On také zmaten zraky upíná

do prázdna kams. – Pak pomoh’ do klína

jí sbírat květy – práce zdlouhavá:

jíž za první květ, který podává,

chce z její retů květných pokladů

si za něj trhat sladkou náhradu. –

A vlašťovka když jedna přiletí,

má celé mračno jiných v zápětí,

za ním pak jaro v zlatém kočáru...

Přijelo jaro také drotaru,

a z jeho květů vonné záplavy

Zořička pletla myrtu do hlavy...

Nuž podali jsme k svátečnímu hodu

Ti hřivé víno či jen sladkou vodu? –