Tatranskému lidu.

Jak perly v moři, krajem rozptýlena

brať slávská v luzném Tater pohoří,

ač jako Lazar jenom živoří

s bohatců stolu – jará, nezmožena!

V cizáctví těsná pouta ujařmena

přec otců milou řečí hovoří

a zrakem zvlhlým k nebe báni zří,

kdy pohrdání v tvář jí stříká pěna.

Ó lide dobrý slovanského kmene!

Po nivách cizích chodě jako host,

u tebe okřát, jako u pramene

se chodec žízniv staví, usedám;

a podnes blažen tebe v mysli mám,

jak z pouště – jarou svěží letorost.