Tatranským štítům.

Ó Tatry, Tatry – věčným sněhem kryté!

mně zdá se, zřím-li ve váš polokruh,

jak vámi v náruč svou by vinul Bůh

lid kraje toho, nad nímž vévodíte.

Vždy zadumány!... O čem asi sníte,

ať u noh vašich rozpěje se luh,

ať blesků věnci divý bouře vzruch

ovíjí skráně vaše věkovité? – –

Ó hory luzné, ve svém věčném klidu,

jak v líci věštkyň na vás tkví můj hled! –

Snad hvězda spásy na vaší to lebi,

kdy slunce taví vaší skráně led; –

či utrpení slovanského lidu,

potoky slz jen žalujete nebi?! –