TATRMÁNEK.

Tatrmánek z papíru,

sotva pohnu nítě,

točí se a hopkuje

dle mé zvůle hbitě.

Trpělivě na stěně,

až já přijdu, čeká,

dotknu se ho, nohama

i rukama seká.

Avšak neví ubožák,

co tak namáhá se,

na stěně že vlastní stín

jemu vysmívá se.

Roztahuje údy též

a se po něm křiví,

strouhá jemu mrkvičku,

úskočný a lstivý.

Ale sotva přestanu

tahat nitky, rázem

s tatrmánkem jeho stín

mžikem padne na zem.

Věru život podivný

má ten tatrmánek,

na zdi celé hodiny

líný, dlouhý spánek.

Pak zas divné křepčení,

jak jen pohnu nití,

sem tam, dolů nahoru,

je to živobytí!

Ale směšný jeho stín

horší osud nese,

z cizí snahy on jest živ

a jí – vysměje se.