TATRY

Tatry, Tatry moje,

sluncem rozžhavené,

štíty roztavené

v krásy zdroje,

vzpomínkou se nořím

jako do příboje

snů a kouzla,

na vás pomyslím-li.

Vaší krásou hořím,

kterou vy jste plály,

když jste v noci zdřímly

nebo za dne stály

jako bohatýři.

Lesy vaše cítím,

jak svou vůní hýří,

louky rozpestřené

tisícerým kvítím.

Vidím úzkou stezku,

k výšinám jež míří,

úval vidím v blesku,

stopu netopýří,

na travnatých stráních

bujných metlic chmýří

a jak s vámi splývám

v tichu samot vašich,

životnější, bližší

duše má vás vidí,

cítí – přátel dražších

že by nenalezla

uprostřed všech lidí.