TATRY.

Běda, běda! Mnohou chmuru

vidím letět k Tatrám vzhůru

z žalu světských hlubokostí,

což jich není posud dosti?

Což pak posud málo visí

mraků v Tatrách z bahen Tisy?

což není už dost těch mraků

z očí Peštbudínských draků?

Což nejde ta mračná psina

z Kečkemetu, z Debrecína?

což pak se tam lidé choří

posud po psech nepotvoří?

Běda! Na Tatrách se stmívá,

ale Slovák stále zpívá,

zpívá, vzlétá, sotva chápá,

že ho jestřáb v spáry lapá.

Jestřáb velký, skřivan malý;

plesání se mění v žaly,

klekt jestřábí do jásání.

Hynou hnízda v Tater stráni!

Bože! kdypak se to změní?

Pouhé touze zdaru není;

zdar je v slunci, smrt je v stínu,

vítězství je pouze v činu!

Nuže k vůli, k činův zjevu

a pak k nadšení a zpěvu;

každý hruď a hlavu pěsti,

doletět-li toužíš štěstí.