Tatry.

Vás, kněžky, spatřiť uslzeným okem

a zajásať – toť jeden okamžik!

Za Štrbským plesem, jako kamzík skokem,

jsem k patám vašim vnik,

a v dojmu přehlubokém

hruď naplnil krás vašich tokem.

O nadšení! kdy Kriváň vstříc mi kynul,

ten lev, jenž k skoku do mračen si klek;

kdy s čela Gerlachovce oblak splynul,

a slunce paprslek

se s něho v pozdrav řinul

a v srdci písní odpočinul!

Tam u stříbrné stuhy vodopádu,

jež ve skalách se tratí závratných,

proud sopky Vysoké dal vládu

v těch věžích úchvatných.

Tu Bašta pyká svádu,

jsouc rozervána od základu.

A za nimi se Mořské oko tají,

sklad všaké krásy v Tater údolí;

vstup Ostrá s Tupou hroty skalisk hájí

a spolu zápolí

o slávu v Tater ráji,

jež lidstvu pěvce kolébají.

Tam Lomnický štít od pasu již v mracích,

blíž v kosodřevě Slavkovský dlí kmet;

když blesky bijou dole ve oblacích,

ti obři křiví ret,

a co jim hoří v zracích,

to metají v dol po Slovácích.

A tím tam dolů celá Tatra volá:

„Hoj, vaši jsme, jen pravou odvahu!

Nám skočte na plece, vy bědní z dola,

a hromem po vrahu!“...

Slyš! Paromova kola – –

Jaj, což má Slovač ještě zdolá?!...