TAŽNÉ PTACTVO.

Tamto hle! se ptactvo v cizinu ubírá,

Vzdychajíc Gouthiodský opouští břeh;

V zpěvu žel loučících větrem se prodírá:

„Ach! kam as dolítnem z drahých krajů těch?“

Tak zpívaje Bohu, zbor k nebi pozírá.

„Bolestně ty Skandské kraje opouštíme;

Ó jak blaze žíti a veselo tam,

Kde v květoucí lípě hnízda si stavíme,

Kde balšámový vzduch volně věje nám;

K břehu neznámému teď však poletíme!“

„S kadeřemi zlatými růžovém u věnci

Kdežto v háji půlnoc panuje bledá,

Tamo nelze lkáti blízkému milenci,

Kde se v blahosti tak libě sníti dá,

Až se jitrem zbudí z snů lesa rozenci!“

„Klenutý se k zemi strom milostně schvíval,

Perlami rosnými květiny posyl;

Růže svadla již, kde dubu list šumíval,

Vír do větví zhoubně divoký zavyl,

Květem sněhobílým pahorky pokrýval.“

„Proč v severu déle ještě přebýváme?

Krátí se tu den a slunko se již tmí.

Opusťme hrobenku, nadarmo zde lkáme;

K letu vznešenému dal Bůh perutí.

Ai, i v bouři krásné moře tě vítáme!“

Takto pěje ptactvo u čerstvém letání;

Po krátku dolítne ve pěknější svět,

Vzrostlém kde na jilmu uponka se sklání,

Vine se potůček myrtový skrz květ,

Kde v chladícím háji veselé zpívání.

Tvéli ku žalosti slunko se zakrývá,

V bouři citlivá nezoufej, duše má!

Za mořem i ptákům břeh dědinný kývá,

Za hrobem je stáně – dědina to tvá,

Kde u věčném jaru jitro se usmívá!