Tažní ptáci.

Kam, ptáci, rychlou perutí

vás vede touha snivá?

Vždyť po vás truchlí šumný les

i háj, i rodná niva.

A naší lípy vonný stan,

v němž písně nám jste pěli,

jak bolně zírá do nebes,

tak sirý, osamělý!

Hle žalem lípa zbavuje

se zeleného skvostu,

a lupení jak slzný tok

se proudí s letorostů.

Žel! plavci smělí nedbají,

jen v cizí touží kraje,

kde širý vlní ocean,

kde slunce žhavě plaje.

Však jedněm hroby ustelou

vln zhoubných klamné něhy,

a druhým peruť ochromí

ty palné slunce žehy.

A kterých nebe zachová,

vás volám celou duší:

jen přileťte vy opět k nám,

vždyť vlasť vám nejlíp sluší!

Pak jarní slétne omlada,

z líp hojně vzejde květů;

ó pějte, pěvci, vlasti své,

a nechte cizých světů!

A práhne-li to hrdélko

vám po lahodném stredu –

aj, v květech lípy slovanské

dosť slovanského medu!