Tažní ptáci.

Slyš – ticho, večer mlčí kolem.

Šeř stínů spí nad dálným polem

a v dáli se i hvězdy tratí.

Je čas – ne doufat, vzpomínati.

Jak závoj šedý mlha splývá

tak výmluvná, tak mlčenlivá.

Tak ztichlou nocí jako v snění

se nese mdlé a dálné chvění,

jak tichá hudba blíž se nese.

To mračno hle, se křídel třese...

teď prudčeji to vře kol hlavy,

a rychle mizí v soumrak tmavý.

Dav tažných ptáků byl to v šeru,

jenž tíhl k jihu v známém směru,

nad hlavou naší dumy plnou

se mihl temnou duchů vlnou,

jak přelud smyslů v dálku zmizí,

dál, dále kams v ty země cizí.

To lehký van byl okamžiku

jak noci vzdech, jenž zmírá v zniku,

jak šepot sfér a mrtvých slovo

to poslední, to přítelovo,

jak dětské lásky dávné snění

a první, první políbení.

Ó nemá země toho ruchu!

To stlumený byl výkřik duchů,

to lepší, krasší záchvěv mládí,

jenž kamsi letí, v temno pádí –

jak tažný pták se kmitne jednou

a mizí v dálku nedohlednou.

Ó ztiš se, srdce. Dnů svých krásu

v dál jsi pustilo bez ohlasů.

Teď oddech tobě, pokoj kývá.

Tvá duše s tichou nocí splývá.

A tobě dáno slyšet v tiši

šept duchů, jejž svět neuslyší.