TAŽNÝ PTÁK.

Můj starý přítel podzim je tu

se všemi svými rozmary,

i duši mé, i všemu světu

svůj smutek nutí prastarý,

své dekorace všady věsí:

zář muchomůrek v tmavé lesy,

mlh bílý závoj nad údol,

mráz do trávy, v lán oheň dětí

a babí léto v holé sněti;

vše převrátil tu kolem kol,

on ještě sezval vichry dravé,

by rvaly stromům pestrý list

a vyhnal ptáky stěhovavé

z jich útulných a teplých hnizd.

Ó leť si, ptáče, leť si jen,

kam voláno jsi touhou,

snad doletíš – snad příští den

ti překazí pouť dlouhou;

leť, zapomeň – spěj duchem svým

za cílem vábným, neznámým.

Leť, zapomeň na rodné háje,

kde těkalo jsi v jarních dnech,

na hnízdo své – bouř servala je

se vzdušných snětí v mokrý mech,

tam setlí, shnije zanedbáno,

však tebe kdesi zářné ráno

ve kraji cizím pozdraví.

Snad nezahyneš dlouhou poutí,

snad křídla smělá neklesnou ti,

snad dálný let je neznaví

a cíl, jenž tajemností láká,

kéž duše tvojí nezklame –

nuž vzhůru, vzlétni nad oblaka

a dej se v kraje neznámé.

Ó leť si, ptáče, leť si jen,

kam voláno jsi touhou,

snad doletíš – snad příští den

ti překazí pouť dlouhou;

leť, zapomeň... Spěj duchem svým

za cílem vábným, neznámým.

A nevracej se více domů

z té svojí říše kouzelné,

do kolébavých větví stromů

své hnízdo hledat útulné,

tam nedbej stesku, zlaté ptáče,

či přej mu, ať se povypláče

vždy večer v zpěvu tesklivém,

však nevracej se v naše strany,

neb starý domov zanedbaný

již přestal ti být domovem.

Zde poušť je, mráz a vichry divé

jak posměch v proutí šelestí,

tvé srdce blouznivé a snivé

by puklo tady bolestí.

Ó leť si, ptáče, leť si jen,

kam voláno jsi touhou,

snad doletíš – snad příští den

ti překazí pouť dlouhou;

leť, zapomeň... Spěj duchem svým

za cílem vábným, neznámým.

Nuž připoj se již k druhům smělým,

jež touha volá za moře

a nad svým hájem osiřelým,

až vzlétneš v mracích nahoře,

pluj dále klidně v dálné říše,

jen pohledem jej pozdrav s výše,

jen pohled přej mu jediný,

jak plavec když na moři dálném

zří břeh kdes na obzoře kalném,

věž kostela své dědiny –

a nesmí přistát – – se své lodě

jen teskný pohled vyšle tam

a spěje zas po šíré vodě

k neznámým, věčným hlubinám...