Tchoř.

Nastojte! sousede,

neznám se zlostí,

v stodole, na sýpce

nezvaní hosti

se mnou se sdílejí

o boží dar;

jest-li je nelapím,

stihne mne zmar!

Paňmámě, nevěstě,

synu i dceři,

nastává hlídání,

jak se jen zšeří;

sám ale s větrovkou

obcházím dvůr, –

nemusí buditi

zpěvem nás kúr!

Paňmáma, nevěsta,

syn ani dcera,

já také nezamkli

oka jsme včera.

Nikdo nic neviděl,

neslyšel z nás,

přece však zloděj se

na sýpce pás’.

Babu jsem zavolal,

která zná čáry,

sýpku jsem prohléd’ až

po krovu šáry,

z řetězu puštěn byl

na noc zlý pes,

přece nám upláchnul

zloděj i dnes.

Kmotříčku rozmilý,

divné to věci,

jste tu přec uzavřen

jako pták v kleci.

Věřte mi, zloděj ten,

rasík jej zmoř,

není než dareba –

domácí tchoř!

Špatné to hlídání

s mámou i s dcerou,

s nevěstou, se synem,

tchoři kde berou;

ani ten buben vám

nezjedná klid,

tchořovy spády zná

jenom náš žid.

Kmotříčku, radu dám

dobrou vám věru:

paňmámu, nevěstu

syna i dceru

pány Vy učiňte

nad sýpkou jen,

krásti tchoř přestane

ještě v týž den.