TÉ, JEŽ ČÍTÁ APOKALYPSU.

Na bílém čílku jako v těžkém snění,

jak v modlitbě má bílé ruce spjaty

a v černou propast, jež se pod ní pění,

v tmy posýlá své duše paprsk zlatý.

Co vedlo tebe, drahé dítě snivé,

k té rmutné knize? co zříš na dně jejím

pro šťastné svoje mládí dovádivé?

Nač unášet těm chmurným ku peřejím

svou útlou duši, bílou holubici?

Či v hlubině té víc a víc se tmící

zříš, kterak z bezdna život na tě zeje

a jeho klamy, vášně, beznaděje

ti šklebně kynou z oněch potvor směsi,

jež kdysi Jan nad Pathmu vídal tesy?

Či duše tvoje, kde pučí snů kvítí,

v níž chaos myšlének a citů zraje,

jen tam příbuznou svoji sestru cítí,

své vzdechy s vřením tím by v jedno slila,

by čarovněji potom k prahu ráje

na křídle báje k pravdě vystoupila?

Kol tebe svět i příroda jen plesá:

tys na počátku jara, a přec nyní

tvé skráně ona chmurná peruť stíní;

tys zabloudila do tmy toho lesa,

kam barvou květin, luzným zpěvem ptáka

nás kouzelnice, poesie, láká,

by všecku naděj k návratu nám vzala.

Já znám ten les; chlad, lahoda a vůně

tě ovane, tam zlatem hoří skála,

smích dívčí zvoní z houštin smaragdových

a neviděna z dálky flétna stůně;

a tisíc cest se plete stále nových

před zrakem tvým, necítíš unavení,

jdeš dál a dál – a slunce zapadává;

ty nevidíš, že vlhne rosou tráva,

že k vřesu letí noční motýl bílý,

ty neptáš se, kde jsou, jenž s tebou žili,

ty všecko máš – jen žádné navrácení.

Ó záchvěvy! ó propasti! ó snění!