Té, která doma trpí.

Jdem ze dne ke dni, – každý více mrazí,

a zbývá člověku jen resignace;

ta temná poušť se nezdá míti hrází,

a stále nezní signal slední štace.

A každé Echo z venčí jenom vrazí

hloub do lebky ten černý prapor smutný, –

a člověk čeká, až ho k zemi srazí

konečný úder, – poslední a nutný. –

Jsou stokrát dražší, jež jsme měli rádi,

když lásku nahradit má žalář holý,

a jejich bolesť stokráte nás bolí...

Vím, že dnes Písmo citují nám rádi

pro útěchu... Však já jsem pohan hrdý,

a těchou mi zde – prokletí hlas tvrdý.