TÉ, KTERÁ VÍ...!

Vy řekla Jste, bych báseň napsal Vám –!

Však marně sbírám myšlenek svých roje,

a marně vzpomínám na upomínky svoje:

co psáti budu... dosud nevím sám!

Než – chcete báseň! – staň se rozkaz ten!

leč dosud nevím, má-li šprýmná býti?

Či smutná snad, že při ní srdce bolest cítí?

V tom potřebuji rozhodnutí jen.

Však budu psát dle myšlenek, jež mám:

na papír snesu okamžiky blaha...

bych básní vyhověl vám, to je moje snaha.

Teď pozor! – ticho!! – Já již začínám! –

My seděli jsme spolu za večera

na lavičce za útulného šera,

a smáli se, a žertovali spolu...

však v srdci plno výčitek a bolu.

(Jak? Výčitky?!) – Čekejte vysvětlení!

My dopustili jsme se provinění:

já sklamal jinou, ona jeho zase,

by sejít jsme se mohli v tomto čase.

Mně ona ruce moje svými hřála,

když na ni pohléd’ jsem, se pousmála...

tak seděli jsme, hovoříce spolu,

a zapomněli jsme svých strastí, bolu.

Však nebyli jsme na místě tom sami!

na blízké lávce sedl si kdo’s známý,

jenž rušil nás, uváděl v neklid duši...

ač nevěděl, jak blízkost ta nás ruší.

Pak odešel...! My jak děti si hráli,

na ruce tleskali jsme a se smáli...

do očí hleděli jsme sobě dlouze –

zas smáli se a žertovali pouze...

Pak šli jsme domů, tisknouce se k sobě,

tak vážně, bolně zladěni v té době

bez slova... myšlenek však plnou duši:

zda jeden druhého a lásku tuší...

Až pod čí’s oknem zůstali jsme státi. –

Já hubičku chtěl... nechtěla ji dáti!

Však doufal jsem ji násilím si vzíti...

leč slyšeli jsme někoho kol jíti!!

Hned schladnul jsem, a podal ruku pouze...

pak pohleděl jsem znovu na ni dlouze

a odcházel jsem vzrušen... bez pochyby...!

Zde máte báseň! – Kterak se Vám líbí?!