Té, kterou miluji.

Mám o tvém zraku pět, jak luzně září,

že smavý ret máš, něhu v bledé tváři,

že štěstí dalo tobě vděků mnoho, –

když přece postrádáš ty všeho toho? –

Mám dále psát, že žiješ v plném blahu,

že celý den se směješ všemu pouze,

že v lesích bloudíš se mnou při měsíci, –

když neznáš nic, než jak je krutá nouze? –

To víme sami. Sotva že jen časem

se v naší hrudi jakás naděj vzbudí, –

že hned tu osud vtiskne na srdce nám

svou hroznou ruku, jež tak studí, studí!