TEBOU TO MÍSTO KAŽDÝ OPUSTIL...

Dnes jako tehdy kles jsem do trávy.

Po mojí straně prázdné místo jen.

Dnes jako tehdy láskou churavý,

slunečním žárem a pohledy žen.

A dosud chovám v živé paměti,

jak se stráně jsem hleděl na kraj líně,

když pod tebou se větve rozletí,

pod rukou tvou, zlou každé pavučině.

Dnes jako tehdy hloubka modra jen,

a v trávě já, své oči přimhuřuje.

Dnes jako tehdy světlem popálen,

k němuž vždy znova moje touha pluje.

V krajinu hledím tupě se stráně:

dnes pod nikým se větve nerozletí.

Snad měl bych myslit, věřit oddaně,

že mohu jí dnes lépe rozuměti.

Tehdy? Ne: tehdy jsem se potácel

od krásy krajiny tak šťavnaté a syté

k své choré vášni, kterou probouzel

mi žhavý pohled, prsy nepřikryté...

A lovčí zámek v pobořených zdech,

kde snad i času zachce se též státi,

víc nežli lásky, tlumil mdloby vzdech;

spíš než-li skrýt, měl tak nás zasypati...

Dnes jako tehdy kles jsem do trávy.

– Po straně mojí trávník nezdupaný. –

Dnes jako tehdy láskou churavý,

s pohledem k zemi jedné svojí strany...