TĚCH DNŮ MI LÍTO...

Těch dnů mi líto, které nevyzněly

tak plnou sladkou štěstí harmonií,

kdy v práce klopotu čas prchnul celý,

kdy pot se v skráň jak v hroudu kapka vpíjí.

A přece mohly, mohly krásné býti,

my měli blaho jejich ve své dlani,

byť prosté třeba jen jak luční kvítí,

jen vlídné slovo, pohled, pousmání.

A minuly a nevrátí se více...

zda jiné oblažily, kdo jen ví to?

Jich cenu známe, když pláč ztopí líce –

Teď ztracených dnů líto mi je, líto...

My pustili je jak motýle dítě,

jež teprv tenkrát lítostí jest jaté,

když vidí, v azur jak se noří hbitě

a prsty své jich pelem celé zlaté.