Teď kdybys byla u mne...

Teď kdybys byla u mne,

mně k smrti se až stýská,

když v samotě své dumné

jsem věčně sám a sám

a slýchám jen, jak zpátky

mé srdce darmo volá

ten jediný den krátký,

jenž ulét’ ku hvězdám.

A řekl bych ti: rci mi,

že to tak příliš bolí,

když s vichry podzimními

kol pálí ostrý mráz

tu, kde jsme byli sami,

jen s teplem v duších mladých,

jen s těmi vzpomínkami,

jež opájely nás.

A řekl bych ti: drahá,

kam všecko podělo se,

ta jedna krůpěj blaha

v tom moři hrůz a běd?

Své jaro vždy má země,

jež vždycky se jí vrátí,

jen ty, ó ty jen ke mně

že nevracíš se zpět!

A já bych – jak ti říci –

stisk’ ruku tvoji věrnou,

v to oko milující

se zadíval ti rád,

v to oko plné štěstí –

a já bych rty ti zlíbal

a já bych v náruč kles’ ti: –

buď zdráva nastokrát!

A já bych posil cele

tvou hlavu celováním,

ten úběl na tvém čele,

květ čistý po tváři

a řekl bych ti – – Ale

kde jsi, ó ty jsi v dáli

a v kráse neskonalé

jdeš s jiným k oltáři...