Teď náhle ze sna jsem se probudila!

Teď náhle ze sna jsem se probudila!

Co vzbudilo mne? Tikot hodin snad?

Šukání myšky, která zabloudila

sem v naději, že utiší svůj hlad,

či sýček zlý, jenž celé noci bloudí

kol oken mých a často nedá spát,

neb měsíc, který neúnavně loudí

jak chtivý milenec vzdech spící země?

Na lůžko usedám a pátravě

na dveře hledím. Jistě vejde ke mně

teď vzácný host. Co v smutku záplavě

by jinak blahé věstilo mi chvění?

Než kolem ticho je – dům v snění

je všecek pohroužen a vzácný host

sem nevchází. Či vešel, když jsem spala,

a se mnou těší se teď na radost,

až probudím se, bych jej uvítala?

Je zde a hlásí se. Již pohybem

se zradil. Se mnou hajá – malý dost,

by v lůžku jednom jedním záhybem

se teple ukryl hostitel i host.

Již nejsem sama... Ruce skřížené

mám na prsou a oči zdvižené

se modlí, usmívají. Zabloudilo

v ně trochu slz; ne z úzkosti, leč milo

a radostno tak, že je s hostem být.

Teď tiše, aby jej to nevzbudilo,

chci se mu kolébavkou odvděčit.