Teď tomu tak není.

Byl čas to věru k zbláznění,

pln pravé poezije,

kdy lidé byli někteří,

a ostatní – jen zmije.

Kdy mnohý padouch pro plaisir,

chtě césarem být Romy,

udělal boha strýcem svým

i jeho hřímal hromy.

A drzost, zlato, hladká řeč,

a hbitá k vraždám ruka

za den a noc vám césara

vyloupla z mameluka.

Plebejčík, co se válel dnes

na forum polonahý,

zítra se vraždou povynes

až za kurulské prahy.

A gladiator, který dnes

již ve lvím úpěl chřtánu,

zítra césarův milostník,

či prefekt pretorjanů.

A propuštěnec, který žil

den ke dni ze své dýky,

moh chlubit se, že césara

sklál mezi nebožtíky.

A lid byl při tom veselý –

což na tom, kdo mu vládne? –

divadla, cirky, jíst a pít

dá každý césar řádně! –

A jestli někdy na forum

drobátko krve teklo –

má každý zvláštní gusto své;

a k čemu pak je peklo? –

Byl čas to k zbláznění,

pln pravé poezije –

„žaludek plný – co chceš víc? –

ať imperator žije!“ –